Bylo nebylo, „Filcka“ byla považována za vrchol automobilového průmyslu a kdo byl u moci mi bylo ještě u zádě. Prolévali jsme výplaty hrdlem a politika nás prostě nezajímala. Od té doby v sobě nosím stín minulosti a po pročítání D-FENS webu to prostě uzrálo natolik, že to musí ven.
Před lety jsme si celkem spokojeně živořili v IT ve 4. patře jednoho nejmenovaného obchodního domu v Praze. Bylo nám fajn. Ředitel se nám ukazoval tak zřídka, že jsme ho téměř vždy považovali za externistu. Většinu času trávil v Británii, matičce tohoto polo-ráje. Zbylí dva IT manažeři naprosto nezapadali do dnešního zmrdího vzorce. V podstatě z nich udělali manažery, protože tam už pracovali tak dlouho. Pařili jsme společně, hulili trafku, po sedmnácté hodině pařili dooma a vůbec se měli fajn. Každý jsme si užívali komfortu mobilního telefonu a bez-limitního volání zdarma. Zákazníci si nás považovali, holky šíleli a svět patřil nám. Dokonce jsme se i těšili do práce, protože tam prostě byla prča.
Naší poklidnou symbiózu narušil odchod ředitele. Osvědčil se ve své pozici natolik, že nastal čas vykopnout ho výš. Viděli jsme ho za ten rok jen dvakrát a to i přesto, že s námi sdílel kancelář. Nic méně, budiž mu to přáno a good bye. Nikdo z nás ovšem netušil, jaká pohroma se na nás řítí.
Již mezi dveřmi, když jsem poprvé zahlédl jeho zlatou hlavu, mě bylo jasné, že přituhuje. Nový ředitel ovšem musí nutně zavést nová pravidla a nové praktiky. Co by to bylo za zmrda, kdyby nevymyslel alespoň nějakou pakárnu pro své poddané. A že se musí uvézt ve velkém stylu, vzal nás do vedlejší megakavárny a pronajal si na ten brejnwošing celý sál a vzal sebou i několik stovek kilo powerpoint slajdů. Tady je nutno poznamenat, že jsme cca v deseti lidech obývali kancelář původně určenou pro třicet.
Mí dva přímí techničtí nadřízení, experti to v oboru UNIXové administrace, vydrželi necelý měsíc. Peter s rodinkou utekl do Anglie do mateřské firmy a Michael do nějakého Slunce či co. Ale to předbíhám.
„Nové trendy v IT si žádají nové přístupy a jiný způsob řízení. Tímto bych vám chtěl představit vašeho nového nadřízeného Martina, který povede toto oddělení po technické stránce. Později se k nám přidá moje dlouholetá, velmi schopná kolegyně, která bude mít na starosti chod oddělení po lidské stránce.“ Marně jsem se tehdy snažil dopídit toho, jaké ještě jiné řízení je v IT nutné. Kolik je potřeba lidí, aby ukočírovali 4 picmochy z podpory, 3 programátory a jednoho network admina, který byl zároveň svým vlastním managerem. Dodnes jsem nenalezl odpověď. Jedno je jisté, na lepší časy se rozhodně neblýskalo.
A pak přišla ona. „Ahoj, mé jméno je Dana a budeme spolu teď nějakou dobu spolupracovat.“ Už samotný úvod nás měl varovat, leč byli jsme tehdy mladí a hloupí. Vzala to opravdu z gruntu. Nejprve donutila odejít programátory, protože nemohli prostě vystát každodenní ranní mítinky a její brejnstórminky. Navíc zjistila, že vyvinuté programy fungují samy i bez nich, takže vlastně firmě ušetřila finance. Dále rozdávání nepřeberného množství nových úkolů neoblíbeným pracovníkům, zatímco oblíbenci, řiťo a pyčolezci se flákali po chodbách.
Také dostala vynikající nápad, že volná programátorská místa zaplní další podporou a ještě si najdeme vhodnou outsourcingovou firmu, poněvadž ve zmrdiškole řikali, že se takhle ušetří spousta peněz. Nemusím snad naznačovat, že idiot, co prošel výběrovým řízením jako vítěz byl totální nula. Nejen, že nic neuměl, což by se dalo ještě omluvit, přece jen, každý jsme nějak začínali. Ale on byl dokonce i nenaučitelný a nepoučitelný. Byl to ten typ zmrda začátečníka, který ovládal řiťolezectví a nezřídka kdy „opisoval.“ Jmenoval se Pavel a měli jsme ho všichni rádi. Po té přijala dalšího spolehlivého pracovníka Radka, který byl pro změnu nenaučitelný, ale na druhou stranu jsme ho měli radši, poněvadž nezvládal ani opisovat. To byla snad nejnižší forma IT pracovníka, se kterým jsem se za ta léta setkal.
Firma, která k nám přišla outsourcovat, a které Danuška dala nechutně vydělat, byla vlastněna …, hádejte, ANO – nastávajícím chotěm naší zmrdice. Takže tu máme obří zdravé jablko, do kterého se nám zavrtávají červíci hezky společně a v jednom bodě. To nemůže dopadnout dobře. Nebudu dále ztrácet čas popisováním pakárny a vypočítáváním firemního schodku. Jsme tu hlavně kvůli Danušce:
– Blond vlasy, štíhlá (pozor existují různé kategorie, vychrtlá, hubená, štíhlá, plnoštíhlá, tlustá, prasnice, hrošice, hrošice s knírem, atd.) prostě štíhlá osoba s blond knírkem.
– Ten typ, co je ráno ošklivá, že byste se lekli, a během pouhých 2 hodin v koupelně ze sebe udělá ne úplně odpudivou osobu již určitého pohlaví
– Vždy tmavě šedivý nebo černý kostýmek. Asi symbol příslušnosti k temné straně síly.
– Přesto, že její nastávající je chudák s fabií, snaží se budit dojem, že jezdí do práce ve svém vlastním audi S8.
– Při jednání se snaží být ostrá a přímá. Což je paradox, protože to popírá její zmrdí povaha. Takže z toho nakonec vyjde asi jako pes, který štěká, ale bojí se kousnout, protože by byl utlučen buď argumenty nebo nějakou tyčí.
– Zásadně se vyhýbá techničtější debatě nad rámec jejích znalostí. Její technické schopnosti začínají a končí u rozlišení, co je to myš a klávesnice, click a doubleclick. Také dovede ovládat mailového klienta, na což je povážlivě hrdá a patrně to uvedla ve svém zmrdím životopise.
Vzpomínám si na její bezchybný pokus o získání autority, kdy jsem si dovolil přijít do práce v 8:20, místo v 8. A ještě v lehce podroušeném stavu jsem se uchýlil do bekofisu osprchovat, abych ze sebe udělal člověka. Po 10 minutách jsem připraven plnit její nejnesmyslnější příkazy a přání. Místo toho jsem byl však odvlečen do kompjutrrůmu a seřván, co si to dovoluji, přijít pozdě a ještě k tomu se jít sprchovat a navíc jsem zmeškal ranní mítink o hovně. Načež mě pochopitelně došla trpělivost. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že mě nenadává protože voním mýdlem více než ona, ale proto, že jsem se nejdříve nepoklonil jejímu zmrdoegu. Seřval jsem jí na tři doby, že ji sem přitáhl ten její zmrd (náš blonďák), že je neschopná kráva, která si nevidí ani na špičku nosu. Nadává mi, že jsem přišel pozdě, přitom ona „pracuje“ jen do oběda a pak mizí kamsi do vyšší zmrdoschool Business IT, či co.
Načež jsem vylétl z kanclu jak namydlenej blesk a počal uplatňovat pasivní rezistenci.
Zde jsem pochopil, že nemá cenu se zmrdům bránit silou, protože jsou organizovaní, mají silnější základnu a v zásadě je jednodušší škodit, než se bránit. Je to asi jako vzít flašku od sedmičky Veltlínského a majznout s ním kohokoli ve spánku do květáku. Jak byste se bránili, být tím nešťastným spáčem? Podařilo se mi ke stávce přemluvit ještě jednoho kolegu, který byl rovněž znechucen a vůbec ve dvou se to lépe táhne. Protahovali jsme tedy obědové pauzy na 2-3 hodiny. Zpomalili jsme přesun mezi jednotlivými zákazníky, stejně tak řešení problémů.
Naše počínání jsme korunovali výsměchem nadřízenému, který nás ve své nekonečné slepotě a touze se nám zalíbit poslal na služební cestu na CeBit do Hannoveru. To ještě netušil, že tam vydržíme celý týden. Za ty dva roky u firmy to byla jediná služební cesta do zahraničí, o to víc stála za to. Vynikající dovolená, dobré pivo, prachy, klídek, výborný jídlo a hlavně žádnej stres. Po třech dnech nám sice volal jako kde jsme, ale zaplatil jsem hotel předem a výstava je přece tak velká a je nemožné vše stihnout v tak krátkém limitu. Zůstáváme celý týden, sorry. Velmi vtipné nám přišlo, když nám volal, že v compjutrrůmu asi chcípla klimatizace, protože z ní vytéká voda. Když jsme se dosytnosti vychechtali, stihl ještě zanadávat a řekl, že jelikož nemá rootovská a admin hesla, trhá servery z napájení. Pokrčili jsme nad tím rameny a popřáli hodně štěstí. Tato příhoda a ještě pár dalších vtipných scének nás utvrdily v tom, že zůstat by znamenalo nechat si velet od prvoka bez špetky inteligence a důstojnosti. Několik málo týdnů na to nám došlo, že setrvat by mohlo ohrozit i naše fyzické zdraví.
Když kvůli zmrdici odcházel Jenda, cca 50letý zkušený programátor a navzdory věku optimista a bezva týpek, bylo nám do breku. Dobře fungující kolektiv, kde vládl ftip, přátelská atmosféra a pohoda, se rychle rozpadal. Zkušenější rychle opouštěli potápějící se bárku, protože neměli nervy ani chuť odolávat návalu blbosti.
Po cca 2 měsících, když naší sabotáž s kolegou objevili, jsem již aktivně brousil jobsy a měl několik zajímavých nabídek. Podařilo se mi utéct. Předtím nás však všechny blonďák stihl přiotrávit jedy z vyhořelé kabeláže a vyškolit v sanaci rakovinotvorných látek bez ochranných prostředků, ale o tom snad až někdy příště.
Jména některých aktérů byla pozměněna, aby se zamezilo zmrdům žalovat na snb.
(5x známkováno, průměr: 3,20 z 5)