Byly doby, kdo bylo in být chachar jako ti pánové v reklamách na pivo. Chytit mamuta za chobot, dát mu jednu klackem do kebule a sežrat kus ještě teplého masa. Nyní depilovaný metrosexuál pojídá ovesné vločky a veřejně vykládá, že se bojí vyjít na ulici, aby se mu něco nestalo.
Ještě před padesáti lety vládli společností lidé, kteří se nebáli ničeho a nikoho. Churchill byl v mládí magor a dobrodruh, Hitler coby řadový voják spojař dovedl doručit zprávy za zdánlivě nemožných okolností, Eisenhower velel armádě, Weizmann byl pilot stíhačky. Pak přišla éra sráčů, co nikdy nedělali nic jiného než politiku. Šimonovský, Špidla, Sobotka… myslíte, že tito lidé jsou připraveni vnímat kterýkoli problém jako výzvu? Když se na ně dívám… tihle lidé mají prostě dost práce sami se sebou, natož aby někoho vedli. A když ano, tak leda do pr*.
Společnost musela být nemocná, že vybrala ze svého středu lidi, kteří měli být na jejím chvostě v nějakém zaopatřovacím ústavu.
Skuhrat se stalo módním. Náš děd by se styděl vypustit z úst, že se při jízdě na obstarožním těžko ovladatelném motocyklu bojí, a to rozvodový mechanismus ventilů obrovitého motoru klapal jen patnáct centimetrů od jeho přirození. Jeho vnuk nenuceně vykládá před děvčaty, že se bojí usednout do moderního auta vybaveného šesti airbagy, předpínači bezpečnostních pásů, tuctem výztuh, antiblokovacím systémem, stabilizačním systémem s antirollem a brzdovým asistentem, a ty pipky mu to žerou a navzájem se vyznávají ze svých frustrací, fobií a obsesí. Rozdíl mezi dědem a vnukem?
Nákaza virem sráčství.
A tak mi chudáček vypráví, jak se bojí smrti při dopravní nehodě. Zakažte dopravní nehody. Zpřísněte zákony, jinak se vám nabourám! Honem tam instalujte značku, ať vím, co mám dělat. Policisté, buzerujte mě prosím, jinak budu jezdit jako prase. Jakou má tohle logiku?
Ročně zahyne na silnicích kolem tisíce lidí při zhruba dvou stech tisících dopravních nehodách. V ČR je registrovaných šest a půl miliónu aut. Průměrná pravděpodobnost, že za rok jedno auto nabourá nebo bude nabouráno, je ani ne 3%. Pravděpodobnost, že přitom někdo zahyne, je asi 1 : 3.300. Za posledních deset let se zhruba zdvojnásobila pravděpodobnost, že při nehodě nikdo neutrpí úraz. V roce 1991 končila úrazem každá třetí nehoda, nyní je to každá sedmá. Počet dopravních nehod od roku 2000 klesá nebo aspoň významně neroste. Proč slyšíme volání po „bezpečných silnicích“ nyní a proč jsme ho neslyšeli před deseti lety, kdy problém byl mnohem naléhavější?
A proč vůbec někdo „volá po bezpečnějších silnicích“ místo aby se sám zkusil chovat uspokojivě? Mám věřit tomu, že vohnouti, co jezdí rezatým vrakem po sjetých gumách a svítí si přitom jedním světlem, přiožralý cyklisti jedoucí potmě bez světla a kokoti s telefonem v ruce při řízení jsou skalní odpůrci represe a bodového systému? Jestli ano, tak je to skvělá zpráva, protože je jich sakra hodně.
Pravděpodobnost, že občan ČR zahyne při dopravní nehodě, je zhruba stejná, jako pravděpodobnost úmrtí na nemoc pohlavní a močové soustavy, rakovinu prostaty nebo mízních uzlin. Pravděpodobnost úmrtí na rakovinu je zhruba 28x větší než pravděpodobnost úmrtí při nehodě, úmrtí na cévní a oběhovou poruchu je 57x častější. Úmrtí na pohlavní chorobu však není mediálně zdaleka tak populární jako dopravní nehoda a tak se odehraje potichu a bez účasti TV Hovn@.
Celkově se v ČR stane ročně kolem 6.000 smrtelných úrazů, smrtelné dopravní nehody tedy tvoří zhruba pětinu z tohoto počtu. 150 lidí ročně zemře v důsledku pracovního úrazu, na 300 lidí se utopí, ačkoli zde nemáme moře. Za rok se v ČR stane kolem 1.500 dokonaných sebevražd, tedy o polovinu více než smrtelných dopravních nehod. Když někdo tvrdí, že se český národ dopravními nehodami vygumuje z mapy, měl by se urychleně podívat nad sebe, zda na něj nepadá někdo z okna. Pokusů o sebevraždu je zhruba 20x víc než dokonaných činů.
Loni bylo spácháno 231 vražd a 530 znásilnění. Pravděpodobnost, že se občan ČR stane obětí jednoho nebo druhého, je zhruba stejná, jako že zahyne při dopravní nehodě. Při 860 trestných činech použili pachatelé (nějakou) zbraň. Loni se stalo zhruba 4.500 loupeží, tzn. čtyřikrát více než smrtelných dopravních nehod. Celkem se loni stalo asi 20.000 násilných trestných činů, přibližně stejný počet jako je dopravních nehod se zraněním. Odpůrci soukromého držení zbraní argumentují, že Česká republika je bezpečná země a k sebeobraně tu vlastně ani není důvod – prokazují tak diametrálně odlišný přístup k velmi podobným číslům.
Netvrdím, že dopravní nehody jsou marginální problém, jen jej uvádím do kontextu jiných jevů provázejících naše životy. Pokud na to pohlédneme racionálně, jízda autem je poměrně bezpečná aktivita a dopravní systém se postupem času dopracoval k slušné úrovni bezpečnosti. Jistě, stávají se nehody, ale ty se budou stávat pořád, protože neexistují bezchybné systémy. Také jich jednou bude víc, jednou jich bude méně, v některých zemích bude nehod hodně, v severní Koreji jich bude jen pár.
„Média se postarala“, že jsou dopravní nehody vnímány ve společnosti jako zásadní problém, který provází nebývalá hysterie. Slabší povahy podlehly tomuto strašení a pociťují iracionální strach o sebe, svoje děti nebo dokonce zcela neznámé lidi.
Tajemství je skryto v tomto citátu:
„Mířím k pojmu společenské kontroly, Petere. K požadavku každého suverénního státu vykonávat kontrolu nad chováním svých občanů, vnutit jim kázeň a vyžadovat přiměřenou poslušnost. Přimět je, aby jezdili vpravo nebo v některých případech vlevo. Aby platili daně. A společenské kontroly se pochopitelně nejsnadněji dociluje prostřednictvím strachu„. (Michael Crichton, kniha Říše strachu).
Ale možná uvažujeme až příliš spiklenecky, když si budeme myslet, že dopravně-bezpečnostní problematika slouží jen k získání kontroly nad našimi životy. Možná že ta pečlivost, se kterou je nám předkládána každá vážnější dopravní nehoda, má zcela prozaické pozadí. Být součástí lobby ať již na straně represivní, nebo na straně preventivní je totiž velice dobrý byznys, do kterého přitékají peníze z mnoha legálních i nelegálních zdrojů. Myslíte si, že známý demagog Robert Štastný, bývalý šéf Besipu, který tak silně postrádá politickou podporu pro policejní megaakce, chodí v sedm do práce a v šest z práce? Nadace a občanská sdružení potřebují sponzory, aby mohly provádět „preventivně bezpečnostní činnost“, policisté a úředníci kasírují úplatky výměnou za drobná přehlédnutí, obecní policie nárokují na základě „vysokého počtu dopravních nehod“ další kapacity a zdroje. Ten systém je už příliš rozsáhlý na to, aby se prostě řeklo – dopravní nehody se stávají a stávat budou, jsou součástí našeho života stejně jako násilí a nemoci, a tak je pustíme z hlavy a soustředíme se na něco užitečnějšího.
Dopravní nehody jsou nyní podobně jako otázky změny klimatu subjektem levicového sociálně inženýrského experimentu, ve kterém ustrašení skuhralové vystupují jako „zástupci veřejnosti“. Většina z nás dnes určitě nevstala z postele s přesvědčením, že právě tento den budeme vážně onemocníme, hodíme si mašli nebo se staneme obětí vraždy. Stejně tak není normální mít strach, že komukoli z nás stane něco v autě cestou do práce. Na silnici kolem nás nejsou monstra, která chtějí schválně nabourat, ale jiní lidé z masa a kostí, kteří také chtějí dovézt sebe, svoje spolucestující a svůj majetek domů v pořádku. 411fans šíří mezi lidmi neopodstatněně strach a paniku, zasloužili by za to nakopat prdel.
Pokud nejsme dementní, riziko dopravní nehody máme každý možnost (narozdíl od rizik výše popsaných) velmi výrazně svým chováním snížit – a to i bez laskavé pomoci různých Řebíčků, Šimonovských, Bambasů, Štastných a jiných rozumbradů politicky profitujících na cizí neštastné náhodě. A tuto možnost bychom si ve jménu nějakého iracionálního strachu a volání „ať s tim ti nahoře něco dělaj“ neměli nechat sebrat, protože klíčem k celé záležitosti jsme ve skutečnosti jen my sami.
(6x známkováno, průměr: 1,67 z 5)