Před dvěma měsíci jsme se zabývali bezpečnostní situací na českých silnicích po zavedení bodového systému a změn souvisejících s novelou silničního zákona zavedenou 1.7.2006. Konstatovali jsme, že zákon zatím v praxi nenaplnil slova jeho propagátorů, kteří slibovali pokles počtu smrtelných nehod.
Část I. Jak si nový silniční zákon vedl v prvním pololetí roku 2007?
Oficiální zpráva PČR není zatím vydána. Vycházeli jsme proto ze zprávy květnové a separátních dat za červen. Výsledky jsou shrnuty v tabulce:
Jak vidíme, oproti stejnému období loňského roku došlo k nárůstu počtu smrtelných nehod o 46, tedy o nějakých 10% meziročně. O 10% se zvýšila pravděpodobnost, že na silnici zemřete vy nebo já. Počet nehod s těžkým zraněním poklesl o 1,5% a lehkých zranění ve srovnání s loňským rokem je podstatě stejný počet.
Potvrdil se tedy trend, který jsme konstatovali při hodnocení prvního čtvrtletí, t.j. počet obětí dopravních nehod poprvé po čtyřech letech roste. V minulém čtvrtletí byly jako důvod této nelichotivé situace uváděny dobré (sic!) povětrnostní podmínky. Když porovnáme vyhodnotíme jen měsíce duben – červen za roky 2006 a 2007, kdy zpravidla sníh a náledí již nepředstavují relevantní faktor, zjistíme, že tento argument nebyl platný, protože obětí nehod dále přibývalo.
Jaká je tedy bilance nového silničního zákona? Při jejím sestavení musíme zohlednit nejen ty nehody, které se staly vůči loňsku navíc, ale také ty, které by se vůbec nebyly staly. Kdyby nebývalo došlo k zásahu vyvolanému zákonem 411/2005 Sb. a jeho bezhlavým uplaňováním, pokračoval by pravděpodobně trend nastolený od roku 2003. Od té doby totiž klesal počet smrtelných nehod o 15%, 9% a 7% meziročně. Stejně tak klesal počet těžkých zranění o 11%, 6% a 3%. Očekávat další pokles počtu smrtelných nehod o 6% by jistě bylo reálné, vlastně se jedná o poměrně konzervativní odhad, protože tempo zkvalitňování automobilového parku i komunikací se dále zrychlilo. S použitím této hypotézy můžeme konstatovat, že nebýt sociálně inženýrského zásahu příznivců 411ky, dočkali bychom se v prvním pololetí tohoto roku 407 dopravních nehod místo 479 (viz tab 3).
Vizualizace efektu nového silničního zákona za první pololetí roku 2007 pro ty, kteří číslům nerozumí:
Část II: Proč ten zákon nefungoval, nefunguje a ani fungovat nebude
1. Lidé nerespektují nesmyslná pravidla
a činí tak nikoli ze zlovolnosti, ale protože je jim to tak dáno od přírody. Čím abnormálnější a od reality odtrženější zákon, tím více je přehlížen. Lidé ve své většině nejsou stádo, ale armáda dobrovolných zlepšovatelů, kteří denně usilují o zlepšení svých životních podmínek. V mezích, které nastavuje společnost, jednají prostě tak, aby se měli lépe. Například řidili auto efektivněji nebo bezpečněji. Aspoň neznám nikoho, kdo by úmyslně řídil špatně proto, aby častěji naboural, ublížil si, dostal pokutu nebo poškodil svůj majetek. Když systém z pozice moci stanovuje pravidla, která neúměrně omezují prostor pro tuto aktivitu nebo ji dokonce činí trestnou, rezignuje jedinec na tento sebezdokonalovací proces ve prospěch tupého dodržování (někdy ještě navíc nesmyslných) pravidel, případně potlačuje skrytou agresivitu a frustraci z podvědomého rozporu mezi tím, co považuje za správné systém a co jedinec. To vše s následky, které jsme popsali.
Tento princip je tak elementární, že jej ve svém životě chápou vedoucí pracovníci, učitelé, vedoucí skauta nebo školních jídelen. Jediný, kdo má problém jej uchopit, jsou politici a úředníci.
Bystřejší z nás jistě tuší, že právě zde je potenciál. Nový silniční zákon představuje teprve asi tisící důkaz nefunkčnosti levicového sociálního inženýrství a pokud někdo čeká, že se do černé skříňky s nápisem „společnost“ vhodí nějaký zákon, který ji sám sobě změní k lepšímu, bude čekat dlouho a marně. Velké skupiny lidí, například všechny účastníky silničního provozu, nelze efektivně řídit. Jediná strategie, která dlouhodobě funguje zní: Jasně pojmenovat, co je dobré a co je špatné, na základě toho definovat minimální soubor pravidel a zbytek ponechat na svobodné úvaze jednotlivce.
2. Nesmyslná pravidla nikdo nechce vymáhat
411-konformní média a aparát hledají vinu z nefunkčnosti nového silničního zákona u policie, která jej prý dostatečně nevymáhá. Vžijme se nyní do osoby řadového dopravního policisty. Pokud se nejedná o ignoranta, ani on sám nevnímá překročení maximální dovolené rychlosti o 10km/h jako zásadní prohřešek a jemu samotnému se příčí za to někoho trestat. Patrně nastupoval k policii s jinou představou o spravedlnosti než 300x za směnu říci „pane řidiči, ukažte mi lékárničku“ při zhovadilé bezpečnostní akci v režii ředitele dopravní „služby“ Bambase. Dá se tedy čekat, že sám náš modelový policista bude hledat cesty, jak se stíhání prohřešků-neprohřešků vyhýbat.
Nový silniční zákon znamená bezesporu pro policii zátěž, kterou není schopna nést. Ačkoli Bambas vyhrožuje slušným lidem čím dál většími megaakcemi, v realitě policie organizuje čím dál menší a trapnější akce kolem lékárniček a zakrytých espézetek. Policejní velení by mělo převzít iniciativu, přestat se nechat vtahovat do hry o moc mezi úředníky a politiky a vyvinout tlak na poslance, aby vrátili situaci do rozumných mezí, jinak budou jejich lidé stavěni čím dál více do rozporuplných situací.
Názor, že na našich silnicích schází represe, je bezesporu správný. Jde jen o to, představit si jeho správný obsah. Pod represí si představuji potrestání konkrétních viníků za konkrétní přestupky v reálném čase, například jízdy na červenou bezprostředně poté, co byl přestupek spáchán. Měření rychlosti za bukem s tím, že předvolání přijde za půl roku není represe, to je osobitá a neúčinná forma prevence.
3. Po pořádku volají nejvíce ti, kteří jej sami nejsou schopni udržet
Ačkoli sami vysocí státní a policejní úředníci verbálně bodový systém obhajují, sami mají s jeho dodržováním velké potíže. Denně pronikají do médií zprávy o korupci a klientelismu v souvislosti s dopravními přestupky a dopravní policií.
MDČR konstatuje chybné chování řidičů, ale samo jako úřad funguje také chybně a jeho úředníci nedovedou zajistit ani stupidní věci, jako například dálniční známky, které lze odstranit od podkladu. Městská zastupitelstva kárají řidiče a strojí na ně pasti poblíž silnic v havarijním stavu. Řada nehod se stává pořád na stejných technicky špatně vyřešených místech, všichni to vědí a léta to města ani kraje neřeší. Dovolávat se za takových okolností důvěry v zákon je skutečně velmi iracionální.
4. Trestné body jsou k ničemu.
Dobře, řekněme, že policie zákon vymáhat bude. Média nás pravidelně přikrmují tím, kolika řidičům již byly připsány body. V současné době je jich přes půl miliónu. Dobře, dostali body, co bude dál? Naučil se někdo jen díky aktu připsání bodů jezdit bezpečněji, lépe ovládat svoje auto, lépe předvídat a hodnotit situaci kolem sebe, poznávat principy, které jej drží na silnici? Ne, jinak by výše uvedená čísla vypadala jinak.
Pravděpodobně to většina občanů vnímá jako další z aktů drobné šikany a zvůle úřednického aparátu vůči jednotlivci a jako takový ho zasunul do pomyslné kolonky „státní buzerace“ podobně jako ekologické daně nebo poplatky za rádio a televizi, které neposlouchá. Stejně tak bodový systém neobsahuje jediný prvek, který by vůbec někoho motivoval k tomu, aby se za volantem zdokonaloval. Zato motivuje řidiče k tomu, aby pořád hlídali, kde je ukrytá kamera nebo policajt.
5. Policie a úřady klamou řidiče
a informují zkresleně o skutečných příčinách nehod s cílem ospravedlnit vlastní kampaně a mocenské zájmy. Například se díky novému silničnímu zákonu podařilo vyvolat dojem, že rozhodující pro bezpečnost jízdy je její rychlost, což se ovšem v praxi nepotvrzuje. Tato interpretace je výhodná proto, že se s ní dá ospravedlnit nákup měřičů rychlosti a pomocí nich provozovat dodatečné zdanění pomocí pokut.
Selhání 411 je provázeno ještě palčivějším selháním institucí jako Besip a CDV, které namísto hledání příčin nefunkčnosti současného represívního systému hledají argumenty pro jeho obhajobu a metody, jak jej vyztužit.
Část III: Co s ním?
Jak je vidět, Pandořina skříňka, která byla otevřena klíčem s nápisem 411/2005, vyvolává ve společnosti mnohé otázky, povětšinou mířené správným směrem. Proto nehodnotím nový silniční zákon negativně, i když je kontraproduktivní. Jeho výhoda je v tom, že si i prostý řidič či chodec uvědomují metody vládnutí v „lidově byrokratických republikách“.
Pokud někdo čeká nějaké jiné rozuzlení, tak ho zklamu. Není tady v ČR nikdo, kdo by mohl vytáhnout z klobouku nějaké řešení, jak se nefunkčního a kontraproduktivního zákona zbavit.
Prostředek k destrukci šmejdovitého silničního zákona stejně jako k potlačení jiných projevů státního paternalismu máme v rukou každý a jde jen o to, naučit se s ním zacházet. Míra akceptace nového silničního zákona ve společnosti je téměř nulová. Dokonce i vylhané oficiální průzkumy připouštějí, že je poloviční, a to už je vážné. Všichni se můžeme zapojit různou formou do odporu proti novému silničnímu zákonu, odmítat spolupracovat s úřady a policií tak dlouho, dokud oni sami nezmění na tento výtvor názor, podporovat iniciativy a sdružení, které silniční buzeraci odmítají nebo naopak činit překážky opačné straně.
(4x známkováno, průměr: 1,25 z 5)