Udatní rekové bránící svou zemi na pozadí lásky a zrady! Vystupuje tisíc slonů!
Považuji za důležité nejprve svůj článek vymezit: Film, ostatně jako každé umělecké dílo, působí na každého různě a každý si při jeho sledování vyvolává jiné asociace. Mě takových asociací napadlo hodně, a proto budu ty nejzásadnější uvádět odděleně ve zvláštních odstavcích. S mými dojmy nelze ani souhlasit ani nesouhlasit, neboť vnímání uměleckého díla není postaveno jen na racionálních argumentech, a proto ani neočekávám zapálené diskuse na téma, který dojem je správný či správnější.
Rovněž upozorňuji, že jsem tuto filmovou Spartu vnímal spíš jako imaginární idealizovanou civilizaci, která romantickým způsobem ztělesňuje naše původní hodnoty. Jsem si tedy vědom zjevného rozporu mezi skutečnou otrokářskou spartskou monarchií a jejím filmovým ztvárněním. Svým článkem jen chci upozornit na jedinečný zážitek, který tento film nabízí (byť ne každému), a doporučit jeho shlédnutí a zamyšlení nad tím, co chtěl asi divákům vzkázat.
Přestože ve filmu nejde moc o samotný děj, považuji za slušné upozornit, že v tomto článku je děj popsán.
Režisér Zack Snyder přivedl do kin již druhé zfilmování kresleného příběhu Franka Millera. (Diváci již mohli sledovat předchozí počin Roberta Rodrigueze, Sin City.) Památka na bitvu u Thermopyl, v níž se hrstka svobodných Řeků postavila armádě perské despocie, může posloužit k reflexi současnosti de facto v každé době. Sám Frank Miller byl při své tvorbě ovlivněn filmem z roku 1962, The 300 Spartans (režie: Rudolph Maté), který byl často interpretován jako alegorie studené války a vítězství nekomunistických sil v řecké občanské válce.
Milovníkům reality mohu rovnou doporučit, aby na film nechodili, protože v tomto filmu je reality minimum. Komiksový styl a jeho filmové zpracování, které v drtivé většině používá umělé animace, uvede diváka spíš do alternativní historie připomínající Pána Prstenů. Vše, počínaje už samotnou oblohou, jakoby pocházelo z jiného světa, ze světa nadlidí, magie a mnohdy mystické hrůzy pocházející z dalekých neznámých zemí.
Děj filmu začíná dětstvím krále Leonida a dává divákovi nahlédnout do společenského systému Sparty, ve kterém jsou postižené či slabé děti po narození vrhány ze skály. Mladí chlapci jsou od útlého dětství vedeni k válečnému umění, nelítostnosti, neústupnosti a odvaze. Dětství pak končí zkouškou dospělosti, při které je adept vyslán do divočiny, aby se buď vrátil jako Sparťan nebo se nevrátil vůbec. Mladý Leonidas se během této zkoušky střetne s vlkem, který divákovi potvrdí, že skutečně sleduje zfilmovaný komiks. Spíš než skutečného vlka připomíná toto stvoření služebníka Nicoty G’morka z Nekonečného příběhu. Leonidas jej přemohl a vrátil se do Sparty, aby se stal jejím králem.
Film neobsahuje hluchá místa (zvlášť jsem ocenil absenci citovek; dokonce i loučení Leonida se svou ženou je laciných citových výlevů prosté), a tak ihned následuje příjezd perských emisarů s nabídkou, která se odmítá. Se slovy „Madness? This is Sparta!“ skopnul Leonidas perského vyslance do nejspíš nekonečné studny a hned za ním následoval jeho doprovod.
Asociace 1: Střet řecké (evropské) civilizace rozumu a svobody s fanatismem a despocií Blízkého východu je dnes stejně aktuální jako v roce 480 př. n. l. Jen je třeba si to přiznat.
V očekávání války a v souladu se spartskou tradicí pak Leonidas navštěvuje efory, zdegenerované ohavné mnichy („inbreed swine“) na vrcholu vpravdě drákulovské hory, aby prostřednictvím jejich věštkyně vyslechl přání bohů. Bohové si však nepřejí, aby Sparta šla do války, s ohledem na blížící se náboženské slavnosti, jejichž nedodržení by bylo rouháním. Hned v závěru scény se však dozvíme, že věštba nepocházela ani tak od bohů jako spíš od samotných mnichů motivovaných perským zlatem. Rovněž se náznakem dozvíme, že tato hnusná stvoření s deformovanými obličeji a boláky všude možně nevybírali nejkrásnější dívky Sparty kvůli věštbám … Bezprostředně následující milostná scéna mezi Leonidem a jeho ženou je pak zastíněna přetrvávajícím hnusem a dost možná to byl i úmysl autorů.
Věštba bohů je však ve Spartě brána vážně a sněm odmítne povolit vyslání armády. Nejaktivnějším politikem je v tomto směru lehce slizký politik Theron, o němž se v závěru filmu dozvíme, že i on jednal na základě perského úplatku.
Asociace 2: Ve zdegenerovaných mniších jsem viděl současné levicové intelektuály a v Theronovi ztělesnění většiny evropských politiků: Zbabělost, defétismus a především úplatnost stojící za jejich názory a skutky maskované jako ideje, které mnohdy postrádají jakýkoli racionální základ a skutečně spíš připomínají blábolení zfetovaného orákula. V obecné rovině pak lze hovořit o zradě idejí, na nichž stojí jejich civilizace, výměnou za osobní zisk a falešné sliby pokojného soužití s nájezdníky.
Leonidas, i když o úplatnosti mnichů a Therona nevěděl, se zákazu vzepřel a vypravil malý oddíl tří set nejlepších spartských válečníků s tím, že jde jen „na procházku“ a ať mu všichni políbí štít. Jednalo se skutečně o malý oddíl a nic na tom nemění ani připojení dalších řeckých jednotek, neboť měli stanout proti miliónu Peršanů. Leonidas měl v úmyslu postavit se Peršanům v úzkém horském průsmyku Thermopyl, ve kterém by učinil perskou početní převahu méně účinnou.
Během cesty je vojsko následováno hrbatou postavou nápadně připomínající Gluma. Z něj se vyklube Ephialtes, zrůdně postižený Sparťan, kterého matka po narození ukryla a odvedla ze Sparty, aby unikl systému spartské gravitační eugeniky. Je veden touhou sloužit ve spartské armádě a po boku krále bojovat proti Peršanům. Leonidas ocení jeho výpad oštěpem, ovšem když Ephialtes není z důvodu svého postižení schopen zvednout štít nad hlavu, vlídně a rozumně mu vysvětlí, že spartská falanga závisí na schopnosti každého jedince krýt svého spolubojovníka štítem od lýtek k ramenům. Jakmile jeden selže, falanga se rozpadne. Místo toho mu nabídl, že může nosit vodu a ošetřovat raněné. Ephialta to zklamalo a dovedlo ke zradě spartských vojsk tím, že perskému králi Xerxovi prozradil tajnou stezku Thermopylami umožňující vpád do zad Sparťanů.
Asociace 3: V současném společenském klimatu by byl Ephialtes přijat na základě pozitivní diskriminace a o něco vyšší procentuální kvóta by byla určena ženám a etnickým menšinám včetně samotných Peršanů. Všichni vojáci by byly vyzbrojeni růžovými plyšovými meči, brožurkami o Evropské unii a batohem s potravinovou pomocí a notebooky pro vojáky perského třetího světa. Vážné zamyšlení však vyžaduje Ephialtovo morální dilema: Měl i po odmítnutí zachovat věrnost společnosti, která jej ihned po narození odsoudila k smrti pro jeho postižení? Byl to na druhé straně legitimní důvod pro zradu? Vyřknout soud nad Ephialtem není tak jednoduché. Sám Leonidas mu, poté co jej spatří v řadách Peršanů, popřeje, aby žil navždy.
Samotná několikadenní bitva pak tvoří podstatnou část filmu. Je třeba si uvědomit, že se jedná o romantické a navíc komiksové zpracování a že tedy nelze očekávat historickou věrnost ani smysl pro realitu. Bez pochopení a přijetí tohoto žánru pak bude spíš divák přemýšlet například nad tím, proč přední řady obou oddílů neprotekly po zemi do moře, když tlak několika set vojáků zepředu i zezadu nemůže lidské tělo vydržet. Místo toho se musí plně oddat romantizujícímu pohledu na choreograficky dokonale sehrané spartské válečníky, jejich nadšení z boje připomínající severské Vikingy a heroické individuální výkony. Já jsem zvlášť ocenil absenci filmového mravokárného pofňukávání a jeho nahrazení například čistě chladným dorážením raněných nepřátel (z jejich těl postavili Sparťané zhruba pětimetrový val) a uznáním nenávisti jakožto legitimní motivace k boji poté, co spartský kapitán ztratí v boji svého syna. Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že spartský oddíl je tvořen pouze bělochy. Opravdu, Asiata, černocha nebo alespoň mulata mezi nimi nenajdete. To zas bude v médiích rámus…
Sparťané čelí mnoha útokům, počínaje běžnými perskými řadovkami přes bájné nestvůry pocházející spíš z žánru fantasy, perské elitní jednotky Immortals, čaroděje vrhající kombinaci Aládinovy lampy a Molotovova koktejlu až po svádění k podrobení se ze strany samotného Xerxa, kterého výborně ztvárnil Rodrigo Santoro.
Bitva pochopitelně končí hrdinskou smrtí všech spartských vojáků včetně Leonida, avšak s výjimkou Dilia, který je proti své vůli vyslán po ztrátě oka zpět do Sparty, aby přesvědčil politiky o nutnosti vyslání vojska (ostatní řečtí spojenci utečou). Zrádce Theron je na půdě sněmu probodnut samotnou královnou a po odhalení jeho zrady politici souhlasí s vysláním armády pod Diliovým vedením. Jak Dilios poznamená, Peršané pak měli převahu jen 3:1, a tak v bitvě u Platají zvítězily „reason and justice“ nad „mysticism and tyrany“.
Na závěr bych rád každému doporučil, aby si film prožil sám, stojí to skutečně za to. Mé názory a závěry nemusí sdílet, neboť jak jsem již výše uvedl, na prožitek naštěstí není norma. Jako závěr nabízím současnému evropskému názorovému mainstreamu zamyšlení nad Leonidovým filmovým výrokem: „A new age has come, an age of freedom. And all will know that three hundred Spartans gave their last breath to defend it.“
(Zatím nikdo nehlasoval)