„Dědečku, co je to stát? Nebyl jsem tento týden ve škole, protože jsem byl nemocný a paní učitelka chce, abych si doplnil látku, zameškal jsem totiž několik hodin dějepisu.“
Dědeček se zamyslel: „Viděl jsi starý 2D film Chobotnice? Tak to byla právě taková chobotnice. Akorát daleko horší. Každý člověk jim musel dávat velkou část svých těžce vydělaných peněz, jinak by ho zavřeli do vězení. Takové neplatiče pak trestali někdy hůře, než vrahy dětí. Byla to hodně zlá doba, která trvala stovky let.“
Chlapec se vyděšeně zatvářil: „Ale jak to, když byli tak zlý, tak s tím lidé vůbec nic neudělali, ono jim to nevadilo?“
Dědeček se usmál: „Měli to chytře vymyšlené, většina lidí si vůbec neuvědomovala, jak hodně je stát vlastně okrádá a někteří si dokonce mysleli, že se o ně stará.“
„Stará?“
„Třeba že se stará o jejich bezpečnost, vzdělaní, lékařskou péči, dokonce jim dává peníze když jsou nemocní, nebo nemají práci. Ono by to bylo fajn, jenže kvalita této péče vůbec neodpovídala částkám, které si za to stát ve formě daní a jiných poplatků vynucoval.“
„Daní? Co to bylo, ty daně?“
„To byly poměrné částky, které se neustále strhávaly z téměř každého přesunu peněz. Tvůj zaměstnavatel musel velkou část tvé mzdy dát státu. Z toho co ti zbylo si musel i ty znova platit nemalou daň. A čím více peněz jsi vydělal, tím více to bylo. A to ale nebylo všechno, šel jsi něco koupit a opět část té částky tvořila daň. Měl jsi vlastní barák a musel si za něj platit daň. Daně se platily snad úplně ze všeho a za všechno.“
„Ale proč to dělali tak složitě? Proč si prostě ty peníze nevzali rovnou?“
„V tom právě byla ta finta chlapče, tím že ty daně byly všemožně roztroušené a skryté, tak si málokdo uvědomoval, jak velké jsou. I v tom bych neviděl takový problém, kdyby stát dělal opravdu to, co tvrdil. Jenže člověk šel k doktorovi a pokud chtěl alespoň trošku kvalitní zákrok, tak si ho stejně musel zaplatit. Učitelé měli tak nízké platy, že většina schopných odcházela dělat něco jiného a lepé placeného, nebo odcházeli učit na soukromé školy. V druhém desetiletí tohoto století už si člověk za kvalitní vzdělaní musel hodně zaplatit. A důchody? Nevím jestli se za důstojný život dalo považovat to, že člověk sotva přežíval a neměl ani na to, aby šel občas do kina.“
„A co se teda s těmi penězi dělo?“
„No, velká část padla na placení neuvěřitelně neefektivní mašinérie všemožných úředníků byrokratů. Další částky padly na platy různých ministrů a poslanců…..“
„Ministrů? Poslanců?“ Skočil mu chlapec do řeči.
„To byli lidé z různých politických stran, kteří se neustale rvali o moc a snažili se pro sebe nakrást co nejvíce. Věděli, že zpravidla u moci dlouho nezůstanou, protože nic neuměli udělat pořádně, nebo ani nechtěli a tak si to snažili vynahradit takto. Navíc kariéra herce, nádražáka, nebo pornohvězdy není ideální průpravou na státníka,“ uchechtl se dědeček. „Ale tenkrát byli lidé neskutečně hloupí a stačilo jim pustit pár televizních shotů a hlasovali by pro všechno. Volby se nevyhrávaly kvalifikací, ale planými sliby a spoustou billboardů. Nikdo už nepřemýšlel nad tím, že se ty sliby ani uskutečnit nedají. Lidé prostě věřili tomu, co si přáli, aby byla pravda a kdo by se nechtěl mít lépe?“
„Ale to bych odbočoval od tématu. Jiné země utápěly strašlivé peníze v armádách a nesmyslných válkách. A vůbec většina peněz se vyhazovala za absolutní nesmysly.“
„A co se teda se státem stalo?“ zeptal se chlapec.
„No, to se vlastně ani pořádně neví. Někdo říká, že to začalo někde ve Francii, jiní že zase v Německu. Ale já si myslím, že to bylo tady v Čechách“, mrknul dědeček na chlapce. “Říká, že za to mohl Internet, lidé prý začali více komunikovat a uvědomovat si, co se děje okolo nich. S jistotou se však ví to, že jednoho dne všem lidem došla trpělivost a postupně na celém světe vyházeli svoje vlády z oken, případně se jich zbavili jinak…“
„Jak dědo?“ Zeptal se dychtivě chlapec.
„Jo, hochu, to radši ani nechtěj vědět,“ odvětil děda. Chlapce tato odpověď moc neuspokojila, ale ptal se dál: „A co se stalo pak?“
„No, v podstatě veškeré funkce státu převzaly soukromé společnosti. Chvili byl chaos, ale pak se vše uklidnilo. Lidé měli nyní podstatně více peněz a mohli si vše platit sami. Ze začátku bylo vše bez problémů. Tedy skoro všechno. Nějaký čas trvalo, než pořádkové služby eliminovaly problém všemožných povalečů a různých nepřizpůsobivých menšin, které nebyly schopné pochopit, že žádné sociální dávky už nejsou a že je nikdo živit nebude. Někteří si našli práci, jiní to zkusili postaru – žebráním a zlodějnou, ale ti po čase umřeli hlady, nebo skončili v různých pracovních táborech, kde dostávali stravu a ubytování za různé, nepříliš populární práce. Někteří pak využili toho, co se tam naučili a když je propustili na zkušební dobu, pokračovali v tom. Tak třeba vznikl hornický klan Lakatošů, který je na Ostravsku hodně známý.“
„Těžké období začalo až po nějaké době. Jak lidé nevěděli co dělat s penězi, které nyní měli a utráceli jak smyslu zbavení. Vůbec se nesnažili nějak se zabezpečit na stáří, ačkoliv existovala velká řada různých sociálních pojišťoven. A když už nebyli schopni pracovat, případně neměli rodiny, které by je živily, začali umírat hlady. Jiní nevyužili služeb nějaké zdravotní pojišťovny, peníze promrhali na hloupostech a pak když byli nemocní, tak se hodně divili, že se s nimi nikdo nechtěl bavit. Bylo to těžké období, spousta lidí umřela, počet obyvatel planety výrazně poklesl. Ale bylo to jedině dobře,“ pronesl cynicky děda. „Z další generace se už o sebe uměl postarat skoro každý.“
„A ty už bys měl jít spát, zítra ráno vstáváš do školy,“ prohlásil dědeček.
„Tak teda dobrou, dědo“, řekl chlapec a odešel do svého pokoje. Děda se usmál a ponořil se do hluboko do svých myšlenek. Zavzpomínal na své věrné vidle, které v den D rozhodně nezahálely a které mu dodnes visí nad krbem.
Utopie? Asi ano…
(Zatím nikdo nehlasoval)