2024

Featured Image

Bylo šest hodin, pátek 1. března 2024. Winston Smith dopil posledního loka vystydlého kafe, vypnul počítač, oblékl se a opustil kancelář. V recepci kývnul na slečnu a vyšel z budovy do mrazivého zimního večera.

V televizi už léta hovořili o globálním oteplování a jeho popírání se nedávno stalo trestným činem, ale dnešek vypadal, že se zima ještě nehodlá vzdát. Winston opatrně našlapoval a poslouchal, jak mu čerstvý sníh vrže pod podrážkami. Měl bych si koupit nový zimní boty, napadlo ho. Vzorek na podrážce sotva dosahoval zákonem předepsané hodnoty čtyř milimetrů a i když měl Winston doma několikerou zánovní letní obuv, ven s ní vyjít nesměl, neboť zákon dovoloval letní vzorek až od dubna.

Stmívalo se. Kolemjdoucí muž zablikal baterkou. Winstonovi došlo, že si zapomněl rozsvítit čelovku s bílým světlem vpředu a červeným vzadu a spěšně tak učinil. Taky se ujistil, že netelefonuje během chůze. Nebo ho snad cizinec varoval před radarem? Bylo jich stále víc a dozíraly na maximální povolenou rychlost chůze 6 km/h, jejíž překročení trestala městská policie pokutami ve výši průměrného platu. Běhat se už léta smělo jen na uzavřených okruzích a rádio každý den s nadšením velebilo novou legislativu, díky níž se snižoval počet úrazů. Jakoby slyšel projev prezidenta Šimonovského v dnešních ranních zprávách: „… i kdyby to mělo zachránit jedno rozbité koleno a ušetřit jedno kilo sádry…“

Zvolna došel k přechodu pro chodce a zastavil se. Sice mu svítila zelená, ale zprava přijíždělo policejní auto s výraznými modrožlutými runami SS na boku. Letmo zaregistroval nápis „Úplatky sem“ vyvedený bílými písmeny na modrém pruhu na boku. Nebo tam stálo „Měli jsme se líp učit“? Každopádně se nevyplácelo zkoušet přejít vozovku, i když policii svítila červená. Pokud by ho srazili, automaticky by byl považován za viníka a podplacený soudní znalec by se už u soudu postaral aspoň o pětiletý flastr. Radši tedy nechal auto projet, ale to už se na semaforu rozsvítila červená.

Postával a vzpomínal na tátovy historky. Prý se před dvaceti lety smělo ve vesnici padesátkou a chodci nemuseli nosit helmy. Táta taky vyprávěl, že tenkrát po silnicích rachotily motorky a kabriolety. Nechápal, dneska jsou k vidění jen v muzeu. A dědovo vyprávění, které si pamatoval z dětství? Výmysly starého sedmilháře. V sedmdesátých letech prý na malé motorce nemuseli mít přilbu. A od jedenácti večer do pěti do rána se jezdilo po vesnici devadesát. Mimo obec nebyla rychlost omezená vůbec. Děda si dokonce vymýšlel, že neexistovaly dálniční, silniční ani městské známky a že se ve dne nemuselo svítit. Pásy se údajně musely používat jen mimo město, neexistovaly stacionární radary, zato existovala osoba blízká. Jo jo, bude muset zas někdy zajít za dědou do domu seniorů. V poslední době žvanil podobné nesmysly skoro pořád, senila, už to s ním začíná jít s kopce…

Konečně mohl přejít silnici i širokou cyklotrasu, která vedla podél ní a jíž dříve říkali magistrála. V řídkých chvílích volna pozoroval z okna kanceláře, jak po ní jednou za hodinu projede cyklista. „Vlastně bych měl zajít na magistrát a nechat si prodloužit platnost chodeckého průkazu,“ napadlo ho. Pět let uplynulo jako voda. Propadnout si ho mohli dovolit jen důchodci, kteří neopouštěli byt.

Minul věznici a blížil se k parkovacímu domu. Při pohledu na zamřížovaná okna ho napadlo, že možná zrovna sem zavřeli D-Fense a doktora Berana. Oba podporovali individuální automobilovou dopravu a oba se marně snažili bojovat proti policejní mašinérii. Nakonec jeden z nich dostal dvacet let a druhý doživotí. Snílci. Dneska za porušení předpisů odpovídá vždycky majitel vozidla, ať je to elektromobil nebo kolo. A objektivní odpovědnost se týká i chodců – pirátů, už před lety to tak zavedl předseda vlády Huml. Dneska se už nikdo nevymlouvá a všichni platí. Teda kromě policajtů, nad nimiž drží ochrannou ruku ministr vnitra Tržil. Ti můžou všechno a jejich svědectví je nad zákon. Taky jsou jediní, kdo ještě smí jezdit auty na benzín bez omezovače rychlosti na 65 kilometrů za hodinu a bez e-callu, který nepřetržitě sleduje, zda řidič nepáchá přestupky.

Winstonovi spadla na zátylek sněhová vločka. Ohrnul si límec kabátu a přidal do kroku. V garážích na něj čeká elektromobil. Po půl roce se dočkal a bude ho mít na celý víkend. Pořadníky byly dlouhé, soukromé vlastnictví motorových dopravních prostředků se zakazovalo a jediná možnost, jak si zajezdit, se jmenovala Car Sharing. Znamenalo to vyplnit stoh formulářů a obrnit se trpělivostí, než magistrát udělí povolení. Winston tentokrát zalhal, že potřebuje odvézt lednici do sběrného dvora. Ve skutečnosti si chtěl vychutnat zakázané ovoce – pocit z jízdy jen tak pro radost. Jen aby se to nikdo nedozvěděl! Finančák by Winstonovi napařil daň z uhlíkové stopy. A 90 % z platu dolů by Winston sakra pocítil.

Konečně vevnitř! Winston procházel prázdná patra podzemních garáží. Až v hloubi čtvrtého poschodí se krčil opuštěný letitý Peugeot I-on. Winston si odemkl, usadil se za volantem, svlékl kabát a připoutal se bezpečnostním pásem. Zkontroloval si, jestli má vypnutý mobil (telefonování za jízdy, byť s handsfree, bylo už roky zakázáno řidičům i spolujezdcům a zapnutý mobil kdekoli v autě byl jednoznačným důkazem o vině) a otočil klíčkem ve spínací skříňce. Motor začal bzučet a palubní deska se rozsvítila. Palivoměr ukazoval nabití na 98 % a hrdě hlásal, že energie dojde až za 60 kilometrů. Winston se smutně pousmál. Loni v knihovně listoval zažloutlým Světem motorů, kde psali, že I-on má dojezd víc než dvojnásobný a že jede až 135 za hodinu. Jenže to byly baterie nové a neexistoval omezovač rychlosti nastavený na pětašedesát. Zkusit dneska odstranit plombu znamenalo spolehlivou cestu za katr.

Zvolna se rozjel a za chvíli už odbočoval na hlavní. Minul ceduli označující konec města a užíval si slastného opojení z maximální povolené rychlosti. Vůz by snad dokázal ještě zrychlit, ale omezovač byl neúprosný.

Vpředu se minul stín. Dupnul na brzdu, ale pneumatiky se sníženým valivým odporem nedokázaly zabránit smyku. Prásk! Náraz na předek Winstona definitivně vytrhnul ze snění a vrátil do reality. Neovladatelné auto se ještě chvilku smýkalo, než se mu podařilo zastavit. Rozhlédl se. Majestátní srnec nehodu očividně přežil a utíkal po přilehlém poli někam pryč. Winston vystoupil a šel obhlédnout škodu. Poškrábaný nárazník a promáčklý blatník by ještě dokázal vysvětlit, ale rozbitý reflektor asi těžko. A za chvíli tu jsou fízlové. Auto je už určitě přivolalo.

Za horizontem viděl modré záblesky a slyšel, jak se k němu blíží zvuk sirény. Bušilo mu srdce, když dva dopraváci vylezli z auta a zblízka uviděl na jejich uniformách a čepicích symbol umrlčí lebky – Totenkopf, který nosili na památku oněch třech, kteří na podzim 2003 nedali na stopce přednost Bulawovi a zaplatili za to životem. Zatímco jeden rutinně připravoval alkotester, druhý začal tak, jak byl zvyklý: „Dobrý den pane řidiči, silniční kontrola. Předložte prosím vaše doklady a doklady od vozidla. Jestlipak víte, co jste udělal…“ Průser, napadlo Winstona. Nemusel říkat vůbec nic.

Jeden z policajtů se začal sklánět nad rozbitým světlem a něco zvednul. „Srnčí chlupy. Karle piš si, střet se zvěří. Nezjištěný účastník silničního provozu se čelně střetl s vozidlem registrační značky 26DF0474 řízeným řidičem Winstonem Smithem a z místa nehody utekl. Na místě provedená zkouška na přítomnost alkoholu přístrojem Dräger u řidiče Smithe neprokázala požití alkoholu…“

Druhý příslušník vlezl do auta a cosi tam kutil. „Našel jsem toho srnce, Jardo. Naštěstí je čipovanej. Na radaru ho vidím osmdesát metrů odtud a nehejbá se mi. Asi utrpěl zranění neslučitelná se životem…“

Winston se otřásl hrůzou. Nehoda se smrtelným následkem. Z toho kouká zbytek života v kriminále!

„Tak rekonstrukcí nehody jsme zjistili, že řidič srnec běžel z leva a při vybíhání na vozovku nedal přednost vašemu vozidlu přijíždějícímu zprava. Navíc neměl předpisové neoslňující osvětlení bílé barvy vpředu a červené barvy vzadu, běžel nepovolenou rychlostí bez přilby a retroreflexních doplňků, poznávací značku na zadku měl od bláta a tedy nečitelnou, neměl u sebe lékárničku a rezervu, zato měl neschválené tuningové parohy se špičatými hroty. Je to jednoznačný. Viníkem nehody je srnec. Bohužel neměl ani uzavřené povinné ručení. Ale opravu auta beztak zaplatí z garančního fondu Česká kancelář pojistitelů. Můžete jít, pane Smith. Tady máte potvrzení o dopravní nehodě,“ podával Winstonovi policajt jakýsi papír.

Z Winstona, až dosud se třesoucího na židli v cele předběžného zadržení, spadlo veškeré napětí. Poprvé za celý den se úlevně usmál.


05.03.2014 Strejček Nimra

12345 (2x hodnoceno, průměr: 3,00 z 5)
355x přečteno
Updatováno: 27.11.2015 — 23:52
D-FENS © 2017