1203 / 2017

Byla okrová, vyrobená v roce 1980 a já vlastně vůbec nevím, zda to bylo auto nebo nějaký organismus. Škoda 1203, služební auto mého otce. Ráno jsem do toho vlezl a odvezlo mě to do školky.

Béžová měla široké plastové nárazníky, futuristické kliky Bomoro a umělohmotnou masku, takže to byl asi nějaký modernizovaný typ. Byla skoro nová, vystřídala zelenou 1203 staršího typu s úzkými nárazníky a bez posilovače brzd. Z něho otec moc nadšený nebyl, protože s béžovou jednou zabrzdil a jak byl ze zelené navyklý na to naskočit, málem proletěl předním oknem. Díky tomu se seznámil s další fíčurou modernizované 1203, totiž bezpečnostními pásy. Co výrobce přidal na brzdě provozní, to ubral na brzdě parkovací, proto s sebou otec vozil špalík, který vkládal za zadní kolo.

Pro mě bylo béžové kombi výrobcem označované KOM pohodlnější než zelená dodávka, protože v zelené jsem se musel schovávat pod palubní deskou, aby si mě esenbáci nevšimli. Na předním sedadle nebylo povoleno převážet děti a já se nějak do školky na opačném konci města dostat musel.

Když odbočím, vlastně se tolik nezměnilo. I teď je v Budějovicích problém sehnat školku poblíž bydliště a i teď fízlové straší řidiče sankcemi za píčoviny. Socialismus směřuje vždy do stejných míst.

Ranní start byl rituál, zejména v zimě. Kvůli zlepšení startovací performance sehnal otec někde baterii z Tatry, kterou v garážích Benziny na Včelné upravili tak, aby poskytovala 12 voltů. Původní baterie byla totiž umístěna vzadu za kolem a dopředu vedly dlouhé kabely. Kabely byly původně z hliníku. Asi kvůli úspoře hmotnosti. V těch dlouhých kabelech se však vytratila většina energie z baterie, pokud tam tedy vůbec nějaká z chatrné dobíjecí soustavy doputovala, a startérem nemělo co točit. První pokus o náhradu kabelů měděnými nevedl ke zlepšení situace. Baterie z Tatry řešila hned několik problémů. Jednak ten se startem a pak také ten s trakcí. Protože otec ve vozidle žádný náklad nevozil, zadek byl příliš lehký a na sněhu se s tím nedalo jezdit. Nevýhodou megabaterie naopak bylo, že jí motor nestačil dobít, takže se musela na noc připojit do zásuvky na nabíječku. Měli jsme plugin hybrid už v době, kdy se Elon Musk ještě pohyboval pomocí bičíku.

Směl jsem se posadit na zadní sedadlo KOMu. Lezlo se tam dveřmi na pravé straně, které vydávaly při zavření praskavý zvuk, asi jako víko od popelnice. Prostor pro cestující byl od prostoru pro řidiče oddělen asi půl metru vysokou příčkou ze sololitu, jaký vám dnes uříznou v Bauhausu. Příčka měla nahoře pro zvýšení tuhosti a bezpečnosti jekl, jaký vám uříznou ve Feroně. Celý interiér voněl či smrděl, jak je ctěná libost, benzínem, cigaretami, koženkou a plastovými hmotami z nejvybranějších socialistických formaldehydů. Neexistovala žádná redakce motoristického časopisu, která by vyplísnila výrobce za to, že palubní deska není z kvalitních měkčených plastů, takže řidič 1203ky musel brát, co je. Neexistovala ani možnost odložit PET láhve do dveří, především proto, že PET láhve neexistovaly.

Otec sedl za volant a jeho prvotní zájem byl nastartovat motor. Existovala celkem velká pravděpodobnost, že motor nenaskočí. Otevřel víko, které bylo mezi sedačkami a něco tam chvíli kutil. Interiér se mezitím vyplnil slastnou vůní výparů z benzínu a oleje M6AD, protože motor nebyl z nejtěsnějších. Pak víko zavřel a otočil klíčkem. Pokud se vše podařilo, motor se roztočil v otáčkách, při kterých dnes řadíme o stupeň výše. Interiér vozu se začal plnit kouřem. Vzdor ropné krizi tehdy nikomu nebylo proti mysli používat auta, která 10% paliva vychrstají výfukem ven. Motor běžel zpočátku poněkud nepravidelně, proto se třásla řadící páka (takové zahnuté železo vypadající jako hák na šťourání v kamnech) a třáslo se vlastně všechno.

Rovněž dnes tak pozorně sledovaný počet odkládacích ploch nebyl vyhovující. I s tím si otec poradil. Někde sehnal nástavec z šatní skříně a strčil jej do prostoru za zadní sedačky. Do něj uložil různé věci, jako olej a vodu na dolévání, nářadí a plug and play service packy, jako třeba alternátor, startér a různé hadice a řemeny.

Dalším úkonem před odjezdem bylo psaní stazky. To bylo to samé, čemu dnes říkáme Kniha jízd a dopisujeme to zpětně. Jednalo se přesně o tento dokument, pořád si ho můžete koupit, zůstal beze změn. Aby na to viděl, musel si rozsvítit nažloutle svítící světlo na stropě.

Když byla stazka dopsána, vyrazilo vozidlo do provozu. Otec byl vyšší postavy a vršek hlavy měl strčený ve vyklenuté střeše. Nevím, zda bočními okénky vůbec něco viděl, pravděpodobně ne, protože se musel na každé křižovatce předklánět.

Dodávka vydávala nízko posazený hučivý zvuk, který zčásti produkoval motor pod krytem mezi předními sedadly, zčásti převodovka pod podlahou a zčásti diferenciál. V jednoprostorové karosérii se ten rachot docela rozléhal, ale nebylo to nepříjemné. Pasívní bezpečnost Škody 1203 byla asi dost pochybná. Prý s ní někdy v osmdesátých letech provedli crash test a bezpečnostní pásy utrhly figuríně hlavu.

Při přejezdu nerovností a při brzdění se celý stroj nakláněl na předek. Stejně tak na větších nerovnostech, kdy náklony vozu byly kvůli krátkému rozvoru a měkkému pérování dost značné. Protože cestující defacto seděl před předními koly, byl předek ponořující se někam do hlubin a následně se vynořující ven dost nezvyklý.

Ačkoli se traduje, že 1203ky byly nespolehlivé, otec s nimi ujel asi 250 tisíc kilometrů. Jezdi s ní v zimě, kdy bylo třeba na zadek dát zimní gumy s drapákovým vzorkem a zatěžkat zadní nápravu, a jezdil s ní i v létě, kdy bylo občas třeba polít vodou zakouslou vodní pumpu. Občas jezdila přeložená zbožím, třeba kartóny s olejem nebo fridexem, když na nějaké benzínové pumpě zboží došlo, a když se komunisti rozhodli od Nového roku zdražit paliva, natankoval plnou, tři kanystry benzínu Special a vyrazil, aby za silvestrovskou noc ujel 600 km, přestavil ceny na všech výdejních stojanech u pump v obvodu provozního střediska Tábor a počitadla opět zaplomboval.

Po zhruba šesti letech se ukázalo, že béžová rezne a komunismus s ní už asi nevybudují. Výrobce mezitím relokoval produkci do TAZ Trnava, kde předtím vyráběli pračky. Vzdor přesvědčení soudruhů z Bruselu, pardon, nejvyššího politbyra, že mezi dodávkovým autem a pračkou jsou jen drobné rozdíly, protože oboje je z plechu a oboje má motor a dvířka, se projekt moc nevydařil. Několik málo nových vozidel, která do koncernového podniku Benzina dorazila, byla přednostně určena pro montéry a údržbáře, zatímco pro THP se muselo najít jiné řešení. Z nových TAZ 1203 byli jejich uživatelé stejně na prášky, protože spolehlivost modernizovaného výplodu slovenských vývojářů vybaveného amputovaným kšiltem a řízením z Avie nebyla valná a nemohla to vykompenzovat ani větší zrcátka a stupačka v prahu. Otec převzal čtyřokou Škodu 120 LS, která vydržela fungovat až do revolučních dob.

Ani jedna z těchto vzpomínek by se mi nebyla vybavila, kdyby nebylo srazu vozidel Š 1203, který se odehrál 26. a 27.8. v Podkrkonoší.

Potkat Š1203 v silničním provozu je pro mě něco jako svátek. Pokud to jde, tak si ji jdu vyfotit. Pokládám za nemálo ironické, že i přes enormní úsilí designérů vymyslet ještě vlnovkatější zlom a zalomenější vlnovku u mě skóruje něco, co vypadá jako lednička s koly, zatímco různé předesignované hyundaie, toyoty, peugeoty a mercedesy mi totálně splývají v jednu nezajímavou uniformní srajdu. Jak kdysi pravil Walther da Silva, tam je linií na dvě auta. Úplným snem by pro mě bylo, kdybych mohl Š 1203 nebo Barkas vlastnit nebo to alespoň řídit, což se mi pravděpodobně nikdy nepoštěstí. Vidět jich třeba 20 najednou pak pro mě bylo skoro nepředstavitelné.

Vím, že se srazy 1203 konají, což je spojeno s aktivitou p. Jirouše a jeho firmy Ocelot, a letos jsem se rozhodl, že si nenechám celou věc ujít. Je to pro mě sice trochu z ruky, ale zase jsou to 1203ky. Nikoho z komunity kolem 1203 neznám a informace na internetu byly také poněkud kusé, takže jsem se naslepo vydal do kempu v Dolní Kalné. Dorazil jsem tam však až někdy v poledne a v kempu už bylo jen několik málo zapomenutých 1203 a jeden vzorně opravený stejšn 1202. Ochotný mladý muž u vchodu napráskal, že 1203 odjely do nějakého muzea u Jilemnice.

Chtělo to trochu pogooglit, ale nakonec se mi podařilo dohonit kolonu na silnici mezi Semily a Jilemnicí. Bylo tam všechno. Dodávky, kombi, náklaďáčky, sanitky, pohřebáky, hasiči, obytňáky. Těžko se to dalo označit jinak než dvanáctsettrojkové obžerství. Giulietta vypadala mezi tou nádherou skoro nepřípadně, styděl jsem se, že jsem přijel s něčím takovým a nevzmohl se alespoň na rezatého favorita.

Kolona směřovala evidentně do Jilemnce na náměstí, kde jsem také pořídil pár fotek (najdete ji na rajčeti zde). Samozřejmě mě nejvíc zajímaly původní dvanáctsettrojky, například úžasný pohřebák.

Za ocenění rozhodně stála řemeslná kvalita nově vyrobených nebo rekonstruovaných vozů, majících svůj původ pravděpodobně v Ocelotu. Takhle dobře nevypadaly 1203ky ani nové, zejména ne ty, co vyráběli dementi v TAZ nebo které se z kapacitních důvodů lakovaly v autodílnách ČSAO. Ocelot je vůbec zajímavá kapitola, jednalo se o regulérního výrobce Škody 1203, který stavěl auta z nových i repasovaných dílů. Výroba Škody 1203 v Ocelotu bude ukončena příští rok, symbolicky po 50 letech od zahájení produkce.

Na náměstí se sešla auta různého věku a provedení. Díky tomu bylo možno velmi názorně vypozorovat úpadek, jaký nastolil slovenský výrobce v podobě pochybných inovací spočívajících v použití různých domněle moderně působících laminátových dílů karosérie na plechový základ z konce 60. let.

Pro mě měly největší cenu exempláře ve víceméně původním stavu. Ne, to není žádný krysí tuning, to jen lak ze slovenského výrobního závodu podlehl povětrnostním vlivům.

Sem tam bylo možné narazit na nějakou tuningovou kreaci. Některé vypadaly pěkně.

Na místě operovalo několik hezkých historických škodovek.

Byl to skvělý zážitek. Škoda 1203 tak nějak potichu rezne ve stínu profláklých sexy veteránů jako je Škoda 110R nebo Felicia. Většina lidí si myslí, že to byl úděsný krám. Myslím, že Ford Transit Mk. I nebo VW Bus také nebyla auta snů a až postupným vývojem se z nich staly legendy a tržně úspěšný produkt. Protože komouši a jejich nedochůdná plánovaná ekonomika postavená na různých závazných doporučeních a kvótách nadiktovaných shora (co nám to připomíná?) nebyla rozvoje čehokoli schopna a tak to dopadlo, jak to dopadlo.

31.08.2017 D-FENS

Související články: